UŽ ZASE ŽIJE!!!

Píšou se sedmdesátá léta minulého století, komunisti právě našemu národu ukázali hlavněmi tanků tu správnou cestu ke štěstí a lidé se opět stahovali do svých ulit, ke svým chatám a do svých spolků. Letecká obec především do svých klubů modelářství a Ti kteří měli ten správný genetický fond a uměli ledacos polknout, do šera hangárů Svazarmovských letišť. Člověk by řekl, socialistická idylka.
Něco obrovského se však přece stalo, a naštěstí pro „to“ se z počátku alespoň v Čechách jen nenápadně začalo drát na světlo světa. Do česka mířil nový sport, tři duralové trubky a 18 čtverečních metrů látky umožnilo komukoliv LÉTAT.
A tehdy to bylo porvé…….
Několik nadšenců sedlo do svých MB 1000 a začalo hledat. Kdo hledá najde, 30km severně od Brna, nedaleko malebné vesničky Býkovice se našla krásná mez. Převýšení 30m nic moc, ale rovinné předpolí umožňovalo na severní a SV vítr, turbulencí nerušené slety a hlavně bezpečné začátky těchto nadšenců. Netrvalo dlouho a Býkovice ožívali každou neděli pestrobarevnými ptáky z igelitu, nebo uljany (v sobotu tehdy ještě někteří předstírali práci na panském).
Rogalistická obec tehdy poprvé vdechla společenský život tomuto krásnému kopci, který předtím jen sporadicky užívali modeláři z okolních vesnic.
Přišla osmdesátá léta, výkony dvoupotahových křídel už nelákaly každý víkend bruslit tu Býkovickou bouli a rozjeli jsme se na Slovensko. Býkovice sice neosiřeli, sem tam jsme se jeli „vyblbnout“ na Býkovice a stále se zde vraceli noví a noví žáci a budoucí piloti, kteří následně měnili rogala za další vynález, klouzavý padák. Ale bývalý společenský život skončil.
Bylo mi smutno, několikrát jsem se zajel podívat na Býkovice, kopec, na které jsem poznal tolik vynikajících i když trochu ujetých lidí, kteří jsou mými kamarády dodnes. Polovinu krásného svahu ozdobila ohrada pro krávy, kterou jsem většinou přelézal sám. Tak jsem tam přestal jezdit.

Píše se rok 2006. paragliding již dávno opustil svá dětská léta a jeho nový klon „motorový paragliding “ se rozrůstá skoky nad kterými se tají dech. Ročně přibývá motorových a bezmotorových pilotů, takovým tempem jako snad v žádném leteckém sportu. Jednou v létě, když jsme byli potěšit kamarády ultralitisty na protějším letišti v Bořitově mi hlásí kolega, víš že Jožka už je zase se školou na Býkovicích? Informaci jsem obdržel, ale neudržel, to se už v mém věku stává, takže z plánované návštěvy sešlo.

---

Až letos, správně načasovaný slet, kdy většina trpí zimním absťákem a za kousek slunce a padák nad hlavou by zabíjela, vybízel k tomu, že to bude ono.

Výstavní startovačka co do rozměrů i stavu, nad horní hranou Býkovického svahu byla plná. Lidí až černo, spousty kamarádů ale i sympatických šílenců, které jsem v životě neviděl. Jeden start za druhým, někteří viseli vysoko a šetřili benzín v termice, někteří ukazovali co umí (nebo co by se ještě měli naučit) ve výškách psího ocasu. Oranžovou záplavu Nirván, krásně doplňovali stejně pěkné stroje ostatních výrobců. Nové motory, nové stroje a na protějším kopci viselo chvílemi asi 10 křídel volnomyšlenkářů. Pořád bylo na co koukat. Také stan s nezbytnými životními potřebami nechyběl, několik vrtulí opustilo svět vezdejší, několik trubek prasklo, zkrátka vše co k takovému sletu patří. Přesto, že jsem byl tentokrát nepilot, a ruce mne po čertech svěděly, byl jsem v sedmém nebi.

---

No a ten večer, perfektní hospoda se sálem, včetně ubytovacích kapacit, uprostřed vesnice nám měla poskytnout zasloužený odpočinek. No odpočinek, nejprve večeře a potom jen tak lehce bramboráčky. Bříza objednal první a pak jsme se plynule střídali ve směru hodinových ručiček. Po čtvrté várce jsem začal instruovat kolegy jaká je první pomoc při žlučníkovém záchvatu, zkrátka byl to adrenalin. Naštěstí to nepřišlo, asi jsem to rozehnal tou léčivou vodou z Plzně. Nakonec z té smrště bylo blbě jen Břízovi a já jsem opravdu velice rád, že to tak dopadlo. Od poslední várky mne odtrhly děvčata slovy „nežer a pojď tancovat“!!! Posunul jsem páčku kardiostimulátoru na pětku a vrhl se do víru tance. Přesto že mám rád spíš country, musím říct, že Ti fousatí borci fakt uměli. Udělali v sále tak obrovskou atmosféru, že řada lidí ztrácela zábrany, a předváděla co v nich opravdu je, a to i na úkor svého zdraví.

---

---

Přesto, že mi Jožka ještě večer slíbil, že budu mít na letišti svatý klid, ráno trochu pokazil Bříza, když se dožadoval hrnku kafe (nevím proč mu to trpím), ale zase jsem jednou po létech díky němu viděl krásný východ slunce.

Seděl jsem na vrcholu našeho „obrovského“ kopce s šálkem horké kávy, díval se jak kluci odlétají proti slunci na výlet a bylo mi dobře. Paraglidingová škola Jožky Káčera a kluci z Býkovic vdechli opět do mého kopce život. Nemohl jsem si nevzpomenout na slova mého oblíbeného pana Basse (ne blbečci to není lítač, to je spisovatel), která si dovolím ukrást:

Býkovice, zvedněme ještě jednu skleničku k jejímu zdaru. To je opravdu velkolepé jak to jméno jde a žije a přetváří se znovu a znovu jako by určené pro nesmrtelnost.
Hotový fénix, modeláři, rogalisti, paraglidisti, motoroví paraglidisti, pořád něco, kde hoří ohýnek dokonalosti. Pořád něco, kde se nežije jen pro tu skývu denního chleba. Pořád něco, kde se chce výš.
Na zdraví, svět je krásný a plameny nehasnou, Býkovice budou žít věčně.

Roman Pavlík

FOTOGALERIE Z AKCE

zpět