Pilot B-B aneb na kurzu 2/2009

JIŘÍ BĚLOHLÁVEK

Slíbit článek …. to je poměrně zavazující. Ale když rodina usne a láhev dosud nevyschne (móc dobrá slivovice od Milana) jde to, no … jako po slívkách. Poslouchejte……..

Tam, kam mělo jít Tomovo auto
Říkám si, že jsem měl psát deníček již v průběhu kurzu. Ale kdy? Budíček byl většinou kolem šesté (přeháním?) a spát se skoro nechodilo (do postele dolezl ale každý po svých). Ale pěkně popořadě….

Návštěva u automechanika  kousek za Brnem v tu samou hodinu, kdy zahajoval náš kurz – myšleno kurz v řádné termínu neohlížejícím se na vrtochy počasí – to byla zkouška nervů. Hlavně pro Tomáše, majitele automobilu, který mne po letech překvapil svou prudkostí. Myslím, že je dobře, že auto nenásledovalo jeho pokynů a nejelo tam, kam ho posílal….

Stopli jsme si přítele na telefonu, kamaráda Mílu, a tak konečně utvořili opětovně trojici kolejistů Palackého univerzity a to s odstupem nějakých deseti let.
Dorazili jsme přímo na louku za Býkovicemi, neboť už z dálky od silnice jsme viděli vlající figuru v povětří či alespoň zemské gravitaci již ztěží odolávající. Po našem příjezdu a přátelském přivítání bylo do třiceti minut zabaleno a jelo se na učebnu. No to jsme čuměli. Krásný den … jen ten vítr. Vítr, který mne v minulosti zajímal jen když jsem šel pouštět draka, se nyní stal mým zaklínadlem. Vítr vítr vítr. A nemělo se to změnit ani následující týden.

Sobota proběhla v duchu aerodynamiky (z teoretické stránky), večer se tahaly padáky až do samé tmy a noční porada již naznačila, že napoprvé může být též naposledy. A kurz byl na druhý den ráno s definitivní plaností rozpuštěn. V duchu jsem litoval kurzíky, kteří už dopředu tušili nebo věděli, že je to tam, kde Tomovo auto. Zároveň jsem si přál, aby se nás sešlo tolik, aby kurz proběhl v náhradním termínu příští týden (klíčovou osobou byl dle mého soudu Standa, jemuž tímto vyjadřuji velký dík!).

 

 

Druhá šance
A tak jsme se, jak se sluší na optimisty, znovu setkali: Maruška bezmotorová, Standa, Jirka, Tomáš, Milan a Jirka – já. Pozornému čtenáři neušlo, že převažuje jméno Jirka, čímž poněkud trpěli ostatní kurzíci – zejména Tomáš – zváni též Jiřími (krom Marušky samosebou). Zde bych rád uvítal v oslavném textu naše instruktory: Jožku, Karin a Martina (třikrát sláva), kteří byli hlavními aktéry v matení jmen :-) a přejmenovávání Tomášů na Jirky.

Pointa příběhu by mohla vyšumět (obsah lahve povážlivě klesá!) a raději ji prozradím hned na začátku. Počasí – lépe řečeno jeho předpověď - v druhém týdnu také nebylo dobré. Alespoň podle slov Jožky, který se nám s tímto poznatkem svěřil, naštěstí, až na konci kurzu. Jelikož ta slova nevyřkl hned na počátku (a slova předcházejí činy) umožnil tím prozřetelnosti zaonačit to tak, aby kurz proběhl.

 

Třísla 
To že mám třísla jsem se měl dozvědět během dvou dnů – v neděli a pondělí. Ze stráně do stráně ze stráně do stráně ze stráně do stráně…. Být to jiná než ta Býkovická, poslal bych ji za Tomášovým autem…. V pondělí večer jsem už sotva lezl. Na těchto stránkách už kdosi psal o konfrontaci své představy s realitou kurzu a musím říci, že i já jsem procitl…. Vstávat brzo ráno lze, ale nesmí se chodit (pardon, lézt) spát ten samý den a do tmy tahat či být tahán padákem. Samozřejmě, že malilinko nadsazuji…. Všichni jsme se protahali až k prvním sletům, což byla paráda. Nebyl to sice pocit orla, ale ani bažantovy pocity nejsou k zahození (vybavíte si ten krátký prudký let bažanta nízko nad zemí, když ho vyplašíte?? – no tak to je první let kurzíka). Postupně se z „bažantů“ stávali (v řeči biologů a ochranářů – doména naší kolejní trojice, za což jsme si vyslechli nejednu přátelskou invektivu), řekněme,  kachny a později téměř orli. Slety byli čím dál tím jistější a sebevědomnější a též některé pády nabývali bravúry (není nad brouzdání trávou zobákem napřed). Všichni jsme společně obdivovali Marušku, která snad jediná nebyla plná ambicí jako mužští kolegové a tak, nakonec, její lety, byly plné lehkosti (vážně jsme se na tom shodli, Maruško!). Ostaní jsme létali sice jako orli, ale občas pýcha předcházela pád. Žádný však horší těch než na známém propagačním videu Jožkovi školy (doporučuji shlédnou až po kurzu!).

 

 

Instruktoři
Při ukončování předchozí věty jsem si uvědomil, že jsem ještě jen málo nenapsal o instruktorech. Tím jsem měl však začít. Upřímně: překvapilo mne nasazení, s kterým výcvik provádí. Člověk může odbýt svou pracovní dobu a jít domů (nebo to alespoň chtít). Namísto toho byla péče o kurzíky (kdo chce: klienty školy) celodenní! Jožka, Karin a Martin (abecedně) se nám věnovali na sto procent. Vážně jsem tím byl v kladném slova smylu překvapen. A v to nepočítám přátelská večerní posezení….  
Při každém letu člověku zněl v uších navádějící hlas instruktora a zejména povzbuzení. Řekl bych, že nejčastější slova byla: parádní práce, perfektní, luxusní… Neřekl bych, že naše výkony byly tak skvělé – opravdu to je profesionální přístup, když poxxxxté opakujete, že někdo něco udělal skvěle, zatímco on letěl…..no, jako bažant.
Instruktorům: třikrát hurá, hurá, hurá!

 

Na ostro
Úterý přichází po pondělku, pondělek po …. celkem tři dny od zahájení kurzu a my jdeme do vzduchu s motorem.
Při prvním startu jsem se, ač založením kliďas, docela klepal. Jožka ten milión úkonů dovede popsat ve zkratce – „zaber, zkontroluj, běž, plný plyn, přibrzdi,… levá… nasedni“ (možná jsem to teď pomotal stejně jako při opravdovém startu), ale mně to připadalo stejné jako startovat s Boingem ….(není to v principu stejné, dvě šňůrky?). …. Utíkám, utíkám a nakonec LETÍM. Nabírání výšky je překvapivě rychlé a pak už série instrukcí do vysílačky, let po okruhu, laborování s plynem a tak dále.
Přistání je docela v pohodě, alespoň z pohledu pilota. Jde to dost rychle a najednou stojíte, popřípadě klečíte - jako při mém prvním letu - na zemi. Přístát přímo k modlitbě může být i pro bezvěrce trochu symbolické, ne? Přežil.

S každým dalším letem roste chuť. A také jistota. Trochu té jistoty je, že tahám na té správné straně. Druhá část jistoty je, že to není úplná sranda (třeba když foukne vítr a kopne to) a že se člověk má hodně co učit. Přirovnal bych to k jistě úžasným pocitům batolete – první kroky za sebou, ale do běhu ještě daleko.

Finále
Do finále se, bohužel, nedostali všichni. Oproti nadšení ze složení jak praktických tak teoretických zkoušek muselo být jistě přítomno i zklamání. Chtěl bych těmto kamarádům popřát, aby se v co nejkratší době vznesli a dosáhli vytýčeného cíle!

Osobně jsem odjížděl nadšen a spokojen! Bude ze mne pilot (takový b-b: boing-bažant).

Od té doby počítám  letové dny. Dny takříkajíc na suchu, lépe řečeno na zemi nikoli ve vzduchu. Nemyslím si, že by létání na padáku s motorem přitahovalo nějaké pracháče a tak si řada z nás bude muset ten svůj sen ještě nechat nějakou dobu zdát… Faktem ale je, že asi nikdy se mi celý jeden týden – tak jako na kurzu v Býkovicích – nezdálo jen a jen o létání. Už to stojí za to. A cesta je přeci nejdůležitější………  Za ukázání té cesty Vám srdečně - Jožko, Karin a Martine - děkuji. A také děkuji spoluletcům a těším se na viděnou!

Zdravím Vás
Jirka


 


FOTOGALERIE KURZU 2/2009

 
 

zpět