Monako 2007

Poučena z roku 2005, kdy jsme v Monaku kousek nad pláží stavěli sněhuláka, jsem tentokrát kromě plavek a lehké kombinézy přibalila pro jistotu ještě kulicha a zimní bundu.
Hrozně se těším na „volné létání“ na krásném terénu a na skvělou partu lidiček, kteří s námi jedou. Ještě den před odjezdem mi Pája volá, co si má s sebou vzít. Nakonec dává na radu babičky a bere čisté ponožky, lžíci a toaletní papír …(moudrá to žena :o) )

V pátek vyzvedávám již tradiční rozlučkovou gulášovku u maminky, balím poslední drobnosti..Asi 2 hodiny hledám pas. Po úspěšném nalezení otvírám s úlevou flašku vína a čekám na kluky. Kolem desáté dojíždějí poslední opozdilci. Společnými silami rveme věci do auta – někteří mají ve skládání věcí praxi, jiní mají sílu, takže až na pár věcí které zůstávají u nás před barákem máme úspěšně sbaleno a vyrážíme..Předpověď počasí je dost tragická – tiše doufám, že se spletli a spoléhám na místní specifické podmínky.

Dvanáctihodinová cesta proběhla v pohodě. Jen řidič Jožka byl trochu smutný, když kluci celou cestu popíjeli a on jim někde kolem Mnichova úplně přestal rozumět.. Střídali jsme se na spaní, takže jsme poměrně odpočinutí v sobotu k ránu dorazili do cíle. Počasí nevypadá zdaleka tak špatně jak předpovídali, takže vyrážíme na obhlídku do Sospelu. Krásný školní terén s převýšením 400m a s obrovskou přistávačkou je ideální příležitostí na pohodové rozlétání.

Využívám příznivého půlmetříku na start a vrhám se jako první z kopce…Paráda..Nedělá to randál, sem tam to pohoupne…Asi skončím s motorem a začnu lítat na volno…Hned za mnou se objevují ve vzduchu další padáky. Všichni máme červené trendy od MACu, takže zjistit kdo je kdo je celkem fuška. Vzápětí mi dochází, že motorové létání má své nesporné výhody. Ať dělám co dělám blížím se neodvratně k zemi. Ve vzduchu jsem byla sotva pár minut. A navíc mám jen jeden pokus na přistání…Noooo tak to jsem zvládla – chválím se v duchu, když jsem úspěšně přistála přesně tam kde jsem chtěla. Volám na kluky co přistávají za mnou a říkám si, že to volné lítání má přece jen něco do sebe. Celý den už zůstalo pod mrakem, tak jsme dali pár pěkných sletíků a k večeru jsme vyrazili ubytovat se na hotel. Vybalujeme, vyprávíme si zážitky a těšíme se jak zítra polítáme v termice.

Neděle začala královskou snídaní – už tuším, proč jsme se nemohli vejít do auta. Kluci z Brna mají tolik jídla, že bychom nakrmili celý hotel. Koukám z balkonu – je pod mrakem a zdá se že fouká sever, což je v Monaku podle místních naprosto vyloučené a tedy tu na tenhle směr nejsou žádné vhodné kopce. Uvidíme. Slet přímo v Monaku jsme díky směru větru rychle vyloučili a valíme do Sospelu – snad to tam bude lepší.Při příjezdu na start to vypadá celkem nadějně. Rukáv jde tak nějak neochotně směrem na start, takže se oblíkáme a rozbalujeme padáky. V momentě kdy se připínám začíná foukat do zad. Čekáme a taháme z Jožky rozumy, co si o tom myslí on. Zlatý motor. V tomhle počasí bych to rozbalila a za deset minut bych už byla ve vzduchu. Nechápu, že mají ti volnomyšlenkáři trpělivost na takové vrtochy počasí…Tenhle sport nebude nic pro mě.

Nakonec už to jde ze zadu jen částečně, tak startuju na boční vítr. Krása…To ticho..Snažím se vozit po svahu. Chvilku se mi to daří. Pak mávám Radkovi, který letí za mnou a jdu na přistání – radši dřív- mám přece jenom jeden pokus, tak ať to někam nezakrtkuju. Teorie o tom, že na přistávačku by se trefil i boing mě nutí k zamyšlení. Špatně jsem odhadla zesilující vítr a přistála asi o 30m blíž než jsem původně zamýšlela. Pohoda. Za mnou přistává Radek. Typický motorář – směju se, že byl na přistání ještě o kus kratší než já. Zatímco balíme přistává Petr na samém začátku přistávačky – tak tak že stihnul přeletět poslední plot. A teď Dája – další motorář – nechal se unést po větru a na přistávačku už to asi nedotáhne. Půl hoďka nervozity a Dája přibíhá s batohem k nám a ukazuje na louku uprostřed vesnice kam to nakonec posadil. Jsme všichni a nikomu se nic nestalo. Večer slavíme českým rumem a na znamení pohody zapalujeme vodní dýmku.

V úterý fouká, a tak vyrážíme do města. Krásná botanická zahrada, přístav a knížecí palác. Projíždíme trasu formule 1 a večer plánujeme lítání na další den.

Ve středu je vítr klidnější, i když jeho směrem si nejsme zcela jistí. Po průzkumu v Sospelu vyrážíme na Lavinu. Pěkný kopec s převýšením kolem 700m. Přistávačka o kus menší než v Sospelu ohraničená stromy a dráty. Jarda nám ukazuje strom na který přistála při minulém zájezdu Šárka. Děkuju Jožkovi, že mě nutí doma přistávat s vypnutým motorem a trénovat si tak rozpočet na přistání. Jsem vklidu – sem bych se měla trefit. Vyjíždíme na start. Opět ne příliš přesvědčivý vítr nás donutil k vrcholovým sportovním výkonům při startu. Tleskám Béďovi (65!), že to zmáknul. I po náročné operaci, kterou nedávno prodělal je pořád ve formě. Úsilí na startu stálo za to. Krásně jsme se povozili – i když termika nebyla prakticky žádná. Radek přelétl do Sospelu. Jsem nadšená a znovu přemýšlím o možnosti více se věnovat volnému létání a ježdění po kopcích. Další den se dozvídáme, že v Monaku se sjeli všichni možní prezidenti a na 2 dny je vyhlášen zákaz veškerého létání v celé oblasti. Bleskově sháníme info o terénech v Itálii a vyrážíme do asi 40km vzdáleného San Rema. Blížíme se do cíle a pátráme po přistávačce. Tak to bude nádhera. Fouká lehce od moře, svítí sluníčko a přistávat se bude zřejmě někde na pláži. Těším se jak si polítám. Kašlu na motor – tohle je ta správná romantika. Nevěřím Jožkovi, když tvrdí, že našel přistávačku. Na ostrůvku 20x30m přímo nad mořem je stožár s rukávem, palma a kruh ze žlutých kamínků o průměru necelé 4m. Není místo na chybu. Buď na terč, do vody, nebo na palmu..Sakra..Hromadně to vzdáváme a jdeme na pizzu. Nadáváme na všechny prezidenty světa a přemýšlíme co dál.

Jarda zaúkoloval Šárku a ta nám pomohla na druhý den najít nový terén v Alassio. Asi 80km od Monaka vzdálené městečko na pobřeží se tvářilo velmi přívětivě. Nekonečná pláž na přistání,sluníčko, mírný vítr od moře..Konečně si polítáme až se z nás bude kouřit. Podle návodu paní z infocentra hledáme startovačku. Je mi fakt blbě a začíná se ze mě kouřit trochu předčasně. Dostávám vysokou horečku a tak jenom tiše závidím klukům, kteří se chystají na start.

Našli jsme nakonec obě startovačky.Všichni se luxusně povozili a vyrážíme zpátky do hotelu. Padám ještě oblečená do postele. Kluci jsou milí, starají se jak mi je. Jožka v autě objevil nějaké záhadné prášky „doktora House“. Zkouším je a hned usínám. Ráno se probouzím a je mi podstatně líp. Poslední den v Monaku. Pro jistotu si dávám ještě jeden prášek – předáváme apartmán a vyrážíme naposledy na kopec. Nedá mi to a startuju z laviny spolu s ostatními. Nepotřebuju ani vario – jakmile padák začne stoupat rozbolí mě uši. Po 15ti minutách přistávám.Radek a Dušan to zase natáhli až do Sospelu. Uhýbám s padákem z plochy a koukám jak se blíží Petr. Krásný rozpočet – nálet – vypadá to že trochu zazmatkoval – křičím PRAVÁÁÁÁÁÁ – Peťa mě neslyší a v levé zatáčce trefuje uchem padáku topol. Hned po obrovské ráně se naštěstí ozývá hlas volající že je v pořádku. Balíme v zahradě kam dopadl a přelézáme přes plot ven. Naštěstí se nic nestalo. Pro dnešek končím.
Začínám se těšit domů, až si vybalím krosnu, nebo tříkolku a vyrazím s kamarády na pohodový hodinový výlet :o)

Na zpáteční cestě se kluci baví o velikonočním výletě do Slovinska…Myslím, že pojedu..Ono to volné lítání má přece jen taky něco do sebe !

FOTOGALERIE MONAKO 2007

zpět