Létá celá rodina

    Před rokem v Beskydech mi „dali křídla…“ a letos na jaře jsem v Býkovicích poprvé zažila „nirvanu…“ Ten Da Vinci-ho kruh s vrtulí a řvoucím motorem mi dal zažít pocit opravdové svobody. Jsem to já, kdo rozhodne kterým směrem se tam nahoře vydám, jak vysoko poletím a kde pak přistanu. To já, se samozřejmým respektem k přírodě a počasí, určuji jak každý můj přelet bude vypadat – já a ne vítr, termika, stoupavé a klesavé proudy.

    Tam nahoře je všechno jiné. Vnímám to jako úplně jiný svět. Všechny domy, auta, lidi i zvířata z vrchu vypadají jako hračky. Od chvíle, kdy jsem udělala piloťák  na motorový paragliding a pořídila si svou výbavu, utíkám každou chvíli do vzduchu. Jak říká Jožka – jdu si šlehnout… a závislost už mám docela slušnou! Se všemi abstinenčními příznaky!

    Asi nejkrásnější euforii každý pilot zažije, když poprvé přeletí nad svým domem, svou vesnicí… zamává rodině, sousedům, kamarádům a z vrchu si prohlédne celý svůj rodný kraj jako na dlani. Tohle je něco úplně jiného než svahování na Javoráči nebo přelety ve Slovinsku. Létat „tam u nás“ je „nirvava“ a tu jsem nechtěla odepřít ani své rodině.

    V červenci měl můj tatínek narozeniny, tak dostal poukaz na tandemový let s motorovou tříkolkou a těšil se jako malý kluk. Na konci léta si Jožka našel kousek volna a přijel splnit jeden klukovský sen. Bylo to dojemné… Letěli jsme spolu – Jožka s taťkou na tandemu a já vedle nich chvílemi ucho na ucho. Sluníčko zapadalo rychle, ale mít tak více času, natáhli bychom to až na Praděd. Celá rodina fandila na přistávačce. Jožka provedl ještě několik elegantních figur, při kterých taťka posunky rukama rozháněl obecenstvo jako splašené králíky. :-))

    Večer se to všem zúčastněným rozleželo v hlavě a když viděli, že to létání vůbec není nebezpečné, pak ráno stáli na startu další tři letuchtiví pasažéři – můj brácha, 16tiletá neteř a světe div se – i moje mamka, která v životě ničím neletěla a nevím o tom, že by kdy vůbec vylezla na rozhlednu či mrakodrap. :-))

    A tak u nás teď létá celá rodina. Všichni si zažili ten pocit, tu euforii, adrenalin a endorfiny. Vlastně jim závidím, oni všichni už vědí, jaké to je řítit se spirálou k zemi… a všem se to moc líbilo. Já jsem spirálu ještě nikdy nedělala, to přetížení neznám, ale jednou…A oni zase závidí mně. Poznali krásu létání, zažili ten pocit, jednou si to zkusili… ale já můžu třeba každý den (každý letový den „of course“). Brácha neodolal, ještě ten den poslal přihlášku do školy a ještě týž večer jsme začali s výukou, aby měl na kurzu náskok.

    Tohle byly dva neobyčejně krásné srpnové dny, na které nikdo z nás nezapomene. Pro pilota je možná tandemové létání práce, ale věřím tomu, že vidět rozzářené oči pasažérů a upřímně se radující dítě vískat a skákat radostí – to je něco, proč pilot dělá svou práci rád. Jožka říká, že si tu u nás v Jeseníkách pěkně šlehnul, že tak krásnou krajinu ještě neviděl a že tu určitě není naposled….no já doufám…protože ten Praděd…ten jednou dáme!                    

Karin

FOTOGALERIE TANDEMY

zpět