Jedlová šeška

 

Ahoj „Lítači“!
Nedávno jsem po telefonu vrkal s Karin o lítání, a že prý mám zase něco napsat…

Lovil jsem v paměti a vzpomněl si na starší příhodu s jedním sousedem od nás z vesnice.
Je to už nějaký rok zpět a o  „velkém létání“ jsem tehdy jenom snil. Své touhy jsem uspokojoval jako „pozemní pilot - modelář. Tak trochu si potrpím na napodobeniny skutečných letadel, protože si připadám jako skutečný pilot, který v tom či onom modelu sedí. 

Bylo jedno takové zimní odpoledne. Venku pokukovalo nízké slunce a na zemi leželo tak  deset čísel sněhu. Prostě paráda. Měl jsem nachystaný nový model s elektropohonem. Byla to maketa legendárního „Trenéra“- neúnavného dříče všech aeroklubů. Místo kol na podvozku jsem nasadil lyže a už se těšil na parádní starty ze země a ještě parádnější přistávání.    Jako smrad jsem se vytratil z domu a nikým nepozorován jsem upaloval na pole za fotbalovým hřištěm. Sláva, nikde ani noha, taková zimní odpolední idylka. Vytáhnout anténu na vysílači, všechno pozapínat (včetně sebe), a hurá na start. Trenér se nádherně vyjímal na bílém sněhu a už jsem roloval a natáčel se proti větru…Pomalu přidávat plyn, držet mírně přitaženo jak nabírá rychlost tak zase povolit, lehce přitáhnout, odlepit od země, pozor na rychlost….Musím přiznat, že model měl rozpětí jeden metr. Byl to drobek a navíc jsem mohl udělat větší výškovku. Na řízení to bylo znát. Pořád jsem musel být ve střehu a hlídat si rychlost. Žádný přebytek stability model neměl. Nicméně, byl jsem ve vzduchu a vychutnával si to.

---

             

---

   Najednou za mnou ozve: „Te, řikale v receptářo, že na orčování počasi je nélepči jedlová šeška“. Co čert nechtěl, stál za mnou jeden soused z ulice. Ani jsem nepostřehl odkud se ke mně dostal. Stál, hleděl a málem bych mu anténou na vysílači vypíchl oko. Vůbec mu nevadilo, že já „pilot“ řídím!!. Zalapal jsem po dechu a slyším znovu: „Před chviló to belo v tym receptářo, že ta šeška to počasi orčoje nélip“.
   Já na to, jako, že šiška se sice otvírá podle vlhkosti vzduchu, ale rozhodně ne jedlová. A on zase: “No máš asi pravdo, te seš ten lesnik, ale v tym receptářo to řikale.“ Já na to znovu, že jedlová šiška se rozpadá na stromě, takže žádné počasí se podle ní nedá určit. Běžte do lesa a najděte si smrkovou nebo borovou. A on zase: “To máš sice pravdo, ale v receptářo řikale, že nélepši je jedlová“!
   Při tom duchaplném hovoru jsem se snažil držet v pohodě a nedát na sobě nic znát. Rozjížděl jsem se k dalšímu startu, nějak to nevyšlo, trocha nepozornosti, éro zakoplo a bylo po vrtuli. Chtělo se mi řvát vzteky. Náhradní vrtule nebyla, slunko zapadalo a mě bylo jasné, že pro dnešek je konec. Pán byl tak přesvědčen o své pravdě, že moje nasrání ani nepoznal. Ani vlastně nevím proč se mě na to ptal, dež to řikale v tym receptářo……

---

          

---

   Co dodat na závěr? Nebylo to sice o našem velkém létání, ale hodně to s ním souvisí. Ta osobní pohoda je asi to nejdůležitější, co k létání potřebujeme. Nějaká zamotaná řidička je proti tomu nic. Každý z nás to asi zažil. Stačí malý osobní problém, vyčítavý pohled manželky, nebo povedený čumil na letišti a může být počasí přímo pohádkové a stejně si nezalétáme.Takže Letu Zdar a osobní pohodu k tomu!       „Hanák“


 

---

zpět