Jak to začalo ?

Povaluju se už hodinu na plochém balvanu před rozprostřeným padákem, v ústech žmoulám suché stéblo a kochám se pohledem na divoký příboj Atlantického oceánu v hloubce pode mnou. Slábnoucí sluneční paprsky nahřívají pupík vystrčený drze k nebi, oči za skly slunečních brýlí sledují pohyb útržku toaletního papíru přivázaného k rezavému zbytku čehosi, co kdysi bylo vojenskou anténou. Konečně se již poněkolikáté papírek zatřepetá v kýženém směru a doba bezvětří mezi jednotlivými impulsy se zkracuje jako sukně slečen ve městě.

Tak jo, jde se na věc. Líně si nazouvám boty a natahuju bundu, i ve třicetistupňovém horku člověk po hodince letu prochladne. Otlučenou přilbu nasadím na hlavu, zapnu přezky, bezmyšlenkovitým hmatem a krátkým pohledem vše překontroluju. Zbývá soustředit se na správný moment, napumpovat adrenalin, nadechnout a už v silném předklonu vytahuju vrchlík padáku nad hlavu. Slabý vítr je přívětivý, nemusím na startu udělat jediný krok ani se s vrchlíkem prát. Mrknu okem na napnuté šňůry a nafouklý vrchlík, jemně přibrzdím, hlavu jako beran do předklonu, elegantní odraz a letím.

Pokolikáte už? Potisící, pětitisící? Kdo by to za těch osmnáct let, co dělám paragliding , počítal. A proč taky. Tenhle lanzarotský útes je mou trucovnou. Vždy, když jsem unavený, naštvaný, ale i šťastný, hodím padák na korbu pickupu a zajedu si sem zalítat, nebo jen tak koukat na moře. Obzvláště k večeru je tady vítr velmi klidný a stabilní a tak se mohu ještě dlouho po západu slunce vznášet s hejny racků nad ostrým skalním žebrem s jistotou, že přistanu zpět u auta zaparkovaného pár metrů od startu. Jen já a tisíce racků, co mne už za ty roky znají.

Touha člověka létat je stará jako lidstvo samo. První dochované zprávy o pokusech člověka vzlétnout pocházejí již ze starověku, kdy se několik více či méně učených pánů vrhlo na konstrukci létajících strojů těžších vzduchu. Dochované prameny hovoří dokonce o několika jedincích, u kterých byla část pádu mezi startem a tvrdým přistáním jejich pekelných strojů nazvána letem.Geniální konstruktéři této pionýrské éry měli poměrně krátkou životnost. Pokud se nezabili v rámci zalétávání svého prototypu, skončili dříve nebo později, coby čarodějové, na hranici, což byl v dobách dřevních výraz nejvyššího církevního uznání.

Avšak pokrok se zastavit nedá a jen co poprvé rozvíří vzduch Montgolfiéra, už jsou zde Lillienthal s Blériotem, letecký průmysl, letecká doprava i letecké války. Několik desítek let se do vzduchu dostávají jen ti, kteří někam cestují, někomu nebo něčemu slouží. Jen ti nejbohatší nebo nejšikovnější mají to štěstí zalétat si skutečně jen pro radost.

Vše se rázem mění s vynálezem Francisca Rogalla. Trojúhelníkové křídlo řiditelné pouhou změnou těžiště pilota zavěšeného pod kluzákem si ihned získává přízeň dobrodruhů celého světa. V polovině šedesátých let přišel Kanaďan Domino Jalbert s myšlenkou využít profil křídla v konstrukci padáku a v roce 1974 startuje Američan Dan Poynter s pradědečkem dnešních kluzáků z horského úbočí. Na světě je nové dynamické letecké odvětví - paragliding . 

Paragliding je svobodná zábava svobodných lidí. Ti, kteří se paraglidingu či příbuznému závěsnému létání dnes věnují, pocházejí ze všech věkových i sociálních skupin. Někdo z ryzího nadšenectví, druhý pro určitou atraktivitu a módnost, jiný pro pouhou pózu. Fanoušky tohoto fascinujícího sportu potkáte rovněž na všech světových kontinentech. Mezi jednotlivými místy vhodnými pro tento nejdostupnější letecký sport, jsou však značné rozdíly ve kvalitě i v možnostech využití.

K létání s kluzákem se nám nabízí ideální panenské svahy, kterých se dosud nedotkla noha padáčkáře v nedalekém Rumunsku či Turecku, nebo naopak nepatrný pupík střední Evropy Raná u Loun, o víkendech našlapaný letuchtivými nadšenci z poloviny Čech a východního Německa. I výkony dnešních českých hvězd paraglidingu jsou hodny obdobné úcty jako pionýrský let Jeana-Marca Boivena z vrcholu Everestu, či extravagantní pokusy německé expedice v Antarktidě.

         Na cestách za padáčkářským poznáním jsem byl mnohokrát překvapen, že nejsem zdaleka sám, kdo hledá nová netradiční místa. Vozím s sebou obvykle i dvoumístný padák a nadšeně nabízím svezení domorodcům. Padák v takovémto prostředí supluje komunikační prostředek a bourá jazykové i kulturní bariéry. Díky tandemovému létání jsem mohl za odměnu mnohokrát nakouknout do zákulisí dějů, které jsou jinak cestovateli skryty.

Vozil jsem na těch třiačtyřiceti metrech čtverečních látky malé černoušky, arabské rybáře i generály. K oboustranné spokojenosti a bez nehody, pokud nepočítám občasné pasažérovo ublinknutí. Padák je jakýmsi sedmým smyslem mého vnímání světa, po pěti smyslech daných přírodou a šestém, kterým je pro mne fotoaparát.    

Toulám se tak léta po světě a snažím se do něj nahlédnout i z jiné perspektivy. Když prozřetelnost nepřeje a počasí je pro létání nevhodné, už dávno si z toho nic nedělám. Staré plachtařské pravidlo totiž praví, že dobrý flígr je starý flígr, neboť mladých hrdinů jsou plné hřbitovy.

Živil jsem se už od devětaosmdesátého roku jako instruktor a frekventantům, hladovým po adrenalinu, vtloukal do hlavy, že skutečným uměním není kroužit kilometr nad horama, ale nacpat padák zpět do batohu a vrátit se pěšky dolů, pokud meteorologické podmínky stojí za starou bačkoru. Největším nepřítelem si je člověk ve svém nadšení sám, na padák se dá dnes prakticky vždy spolehnout.

Musím se pousmát, když si vzpomenu na své partyzánské začátky téměř před dvaceti lety, v době, kdy byste padáčkáře v tehdejším Československu napočítali na prstech. Vlastně jsem prvního parťáka potkal po mnoha měsících vlastního robinsonského létání stylem „pokus/omyl“. Tehdy se to více než létání podobalo kopírování terénu s občasným visem na třicetimetrovém smrku, když byl výkon prehistorického, na koleně šitého, padáku v rozporu s možností hladkého přistání na vzdálené louce.

Vlastně považuju za svůj největší úspěch skutečnost, že jsem všechny své pitomosti přežil. Tehdy byl paragliding v plenkách a nevědělo se zhola nic. Naopak dnes dostane začátečník do ruky dokonalou výzbroj a veškeré informace na stříbrném podnose. Přesto byla historická léta kouzelnou dobou objevování, nadšení i plných kalhot, léta upřímného přátelství i léta boulí a zlomenin.

Když se na počátku devadesátých let pořádal nějaký sraz nebo závody, vždy se objevilo pár nadšenců o berlích s různobarevně pomalovanýma sádrama. Mnohým dočasný handicap nebránil ve startu, jen do vzduchu museli pomoci kamarádi. Patřilo to k době, říkalo se, že první frakturou se dělí zrno od plev a zlomenina je pouhou chřipkou skutečného džentlmena.

Svou první a snad i poslední frakturu jsem si na padáku uhnal měsíc před sametovou revolucí. V době, kdy bylo v republice jen pár padáčkářů, jsme se s kamarádem ve vzduchu srazili. Odnesla to pravá ruka a nějaká žebra, viník nehody ztratil pouze hodinky. Večer se hrálo v hospodě na harmoniku, hospodská tancovala na stole, gumou z tepláků jsme o panáky sestřelovali letící mouchy a čůrat chodili stavbařům na písek. Kamarádi mi nadšeně zaškrtali datum narození v občance a přepsali na datum aktuální. Následující víkend už se vesele lítalo znovu, žebra nežebra, jen ty starty s věčně vyraženým dechem daly zabrat a s rukou v sádře jsem na padáku vypadal jako esenbák na křižovatce. Za měsíc se zvonilo klíči a na Václaváku mě chtěli nosit na rukou v domnění, že jsem zbitý student. Krásná doba. Dnes se přátelství mezi padáčkáři nějak vytratilo, ale to koneckonců i v horolezectví nebo potápění. Je to v lidech, ne ve sportu

S láskou vzpomínám si na svůj první termický let. Bylo to snad na jaře roku devadesát na Chopku v Nízkých Tatrách. Tou dobou měly padáky klouzavost tak 1:3 (dnes 1:7), což dovolovalo po dlouhém zběsilém běhu přes balvany šťastlivci se odlepit od země pod vrcholem hory, s pokrčenýma nohama taktak přeletět skalní žebro, kopírovat ve výšce čepic lyžařů sjezdovku, udělat dvě zatáčky nad Kolieskem a přistát vyděšenému turistovi na záda. Jezdíval jsem tam každý druhý víkend a tak jsem si na popruh namontoval k plašení nicnetušících výletníků cyklistický zvonek. Lanovkáři nás vozili celé dny zdarma a my jsme jim, když padla, dělali ve spodní části sjezdovky rychlokurz. Jednoho krásného dne jsem nad Kolieskem opět začal kroužit a k mému zděšení padák neztrácel výšku, ale naopak ji nabíral. Za několik minut jsem byl snad kilometr nad vrcholem Chopku a hrůzou nevěděl co mám dělat. Čím více jsem kroužil, abych sundal výšku, tím více padák stoupal. Do této chvíle jsem neměl o pojmu termika ani potuchy a zážitek, který dnes každý pokládá za samozřejmý a veskrze pozitivní, pro mne znamenal půl hodiny děsivé hrůzy. Byl to křest, můj první den, kterému plachtaři říkají „lítají i futra od stodoly“. Podobných dnů přišlo ještě mnoho, ale jen jeden byl první, panenský. Při lítání s tandemem jsem měl obvykle kliku na silný „stoupák zadara“, když byl pasažérem strašpytel a naopak, když jsem vezl zkušeného pilota stíhačky, šli jsme dolů jako kámen.

V devadesátých letech se „šlo do všeho“, létalo se i když mnohem moudřejší ptáci chodili pěšky a pár kamarádů skončilo nehezky. Nejtvrdší podmínky byly snad na prvních šampionátech, kdy v honbě za výsledky šla bezpečnost stranou. Stejně tak byla uspěchaná atmosféra i při testování nových výrobků a tak na několik talentovaných pilotů a príma kamarádů dnes můžu jen vzpomínat. Kdo lítá aktivně pár let ví, že za nehodou je prakticky vždy lidský faktor. Podcenění podmínek nebo přecenění vlastních sil. Čas alespoň odstranil nehody způsobené špatnou konstrukcí nebo výrobní vadou padáku. A tak je dnes paragliding rozhodně bezpečnější než lyžování.

          

---

                   

---

S paraglidingem se pojí  jedny z nejsilnějších zážitků mého života. Samozřejmě i opakovaně plné kalhoty, kdo se občas nebojí je blázen. Jednou ve švýcarských Alpách jsem si nedokázal říct dost, když rozcupované šmouhy oblačnosti nad horama slibovaly jen a jen  problémy. Po hodinovém letu plném turbulence, zaklapování padáku a propadů o pár desítek metrů střídaných následovným šíleným stoupáním, jako bych byl vystřelen z praku, vrchlík zkolaboval definitivně a proletěl jsem kolem něj jako opička z pouti.

Téměř třetina nosných kevlarových šňůr dynamický náraz nevydržela a ve zlomku vteřiny se odporoučela. Značná část vrchlíku se změnila ve zmítající se hadru, ale druhá kupodivu zůstala funkční a jakž takž řiditelná. Padák měl silnou tendenci zatáčet, ale s chladnou hlavou se situace dala zvládnout bez nutnosti použití záložního padáku. Přistál jsem vedle parkoviště za potlesku přihlížejících, rozdával úsměvy, ale z trička jsem mohl ždímat studený pot. Ostatní padáčkáři se seběhli fotografovat jakoby ožehlý oplet kevlarových šňůr v místě přetržení.    

Vzpomněl jsem si na tuto historku před rokem na Adrenalin cupu v Beskydech, když jeden z pilotů poněkud přestřelil akrobatickou figuru pro publikum s podobným výsledkem. Rozhodl se použít záložní padák a tak se na zem vrátil v pořádku jen s drobnými škrábanci. Padák i záložák se však průletem přes vzrostlé smrky proměnily v pestrobarevné množství fáborků.

              Za dobu své existence udělal paragliding obrovský skok kupředu. Už dávno to není zábava několika podivínů, ale masový sport oblíbený a dostupný jako snowboarding, jen o něco dražší. Jak kvalita padáků, tak i výcviku je na vysoké úrovni a v týdenním kurzu dostane adept vše až pod nos. Nikdo už nemusí objevovat dávno objevené. Můžete to vzít jako návod, jak strávit  letní dovolenou. Nebo jen tak vezměte na výlet ženu a děti, lehněte si na louku, stéblo do úst a pozorujte ten chumel kroužících barevných obláčků vysoko na  nebi. Věřte mi, je to krása, jak dole, tak i tam nahoře.

Použité fotografie (až na ty úvodní) nejsou z autorova alba. Jeho profesionální fotografie můžete shlédnout na www.maxphotobank.com 

zpět