Jak sem padal a potom e trocho lital !

Né , že bech se chtěl ze sebó chlobit, ale něco o sobě na uvod mosim řict. To pro pořádek! So z órodné Hané, ze Slatěnic od Olomóca. Je mě šterecetdva roku a néso zhnilé se pořádně nahžrat, takže vážim metrák (váha před kurzem parglidingo). Celé ževot, teda od deseti let snim o litáni a take litám, akorát že z modelama řizenéma vesilačkó. A těď si představte, že sem se konečně odhodlal do teho praštět a přehlásel sem se k Jožkovi Káčerovi do té jeho litaci škole.
Jak se bléžel datum nástupo ož sem bel nervózni jak prvnička a take sem se strašně těšel. Konečně se bodo očet něco, co mě strašně bavi. Ze škole mě poslale okázkovi dividičko a knižko o paraglidingo. Všecko sem hltal naplno a valel to do hlave.Přece si neodělám ostodo, že bech něco nevěděl.
Včel přešil ten deň „D“, teda sobota 10.května a já ojižděl bráchovim Formanem do Békovic. Po cestě sem si představoval že tam bode letiště z věžó, všode letadla a padáke, otevřené hangár a nad tym všechnym veleké větrné petel. No Békovke sem málem nenašil. Taková prdel za Černó Horó. Ale prdel v tem dobrym slova smeslo. Pár ledi, kteři se znajó navzájem, oprostřed obce obrovské Hypermarket 4 x 4m s užasnó nabidkó všeho a dál trocho snobácké penzión, kde mě na otázko, ešle nemají klobáso řekl vrchni: „Pane tady nejste v bufetu, ale v restauraci“. Chtěl sem se ho eště zeptat co odělá s tym co sa neprodá, ale asi to nemělo ceno.

Po tymto prvnim poznáni přešil takové typek s ježkem na hlavě a představil se jako Jožka. Te vole !!! On to bel ten legendárni Jožka Káčer. Vedli něho stále dvě další robečke a podle teho jak bele ščóply tak nemuhle bet hanačke. Jedna se menovala Kamilka a drohá Karin. Pré že naše instruktorke. Až na teho drzyho vrchniho to dobře začalo. Jožka moc negeglal a šil rovnó k věce. Jako, že nás vitá a že bodeme pořád venko a hrát si z padákama a až to venko nepude, tak bodeme probirat teórijo. Bel sem nadšené.Hneď sme se zbalele a jele na přáškařsky letiště seznámit se z tém šnuptychlem na kerym bodeme litat. Kamča se nám eště jednó představila a navrhla, že si bodeme tykat. Špatně pré se poslóchá „pane inženýre vy vole…“
Vzale sme si teda padáke a Kamča nám popsala na co só te teňóčky špagáte a jak se jako menojó a podobně. Potem vzala padák , mávla rokó a ta hadra bela nad ňó. To přece nic néni a dež to zvládla taková kočenka tak nám chlapum to přeci mosi jit. A včel to začalo. Belo to jak opiči pavilón na vecházce. On se totiž zvihl větr. Nikdá bech neřekl, že ta zasraná hadra má takovó selo. Jel sem po zádech a po báchoře asi třecet metru. Nédřiv po žlotéch pampeleškách a potem sem dobržďoval v ječmeňo. Měl sem od téch pampelešek žlotiho aji šulina. Všecko ale dobře dopadlo a postupně se z opic stávale zase chlapi a padáke nás začale poslóchat. Ten deň se ož nic zvláštniho nestalo, no a večir bel seznamovaci večirek. Ti co riskojó svy zdravi pile ruzny kaktusovy sračke, my normálni sme pile pivo. Nemá ceno to rozebirat.

V nedělo to pokračovalo sténak a až v ponděli sme bele nachestani na prvni skoke z meze. Od rána sem nespal a nemuhl se dočkat. Protože Jožka je trocho postavó jak já, tak si vzal muj padák, rozběhl se z kopca a letěl. Za chvilo bel o mě.“Strýcu tož leť.“ Kurva, krve be se ve mně nedořezal. Ostatní kamarádi schválně jako že eště nésó nachestani a schválně to zdržovale. A tak sem do teho šil. Padák sem vetáhl nad hlavo a začal se rozbihat. Včel mě ta sviňa trocho nadzvihl, mě se zasokovale čape a já místo abech letěl, tak sem jel po břocho, držkó napřeď z teho névětšiho srázo dule. Zelené sem bel od hlave až k patám a akorát na puntě sem bel hnědé. Viborně , první let je za mnó. Včel ož só na řadě další. Te svině se poočele z mojeho pádo a všeci normálně letěle. Mě se to nakonec take povedlo. Bel sem šťastné a dojetim sem dule o teho potoka v kopřevách aji brečel.

 

 

Dobré konec to moje veprávěni ale nemá. Před pátym starto sem pěkně veletěl, padák nádherně veplaval a v tym přešil malé klesáček a ta hadra šla k zemi. Bel sem z teho tak vevalené, že sem ani nestačel zabrzdit. Téch zmiňovanéch hanáckéch sto kilu se rozběhlo na strašnéch 36 kilometru v hodině a nevedržel to kotnik na levé noze. A belo vemalovani. Noha jak koňsky kopeto, bolela jak sviňa a já mazal s ostodó dom. Ale všechno špatny je k něčemo dobry. Přiště ož si dám pozor.

Takže tak neslavně skončel muj první kurz. Bela to jenom předehra a to hlavni se odehrálo až vdalšim kurzo od 7 do 13 června.
O tem vám povekládám až v dalším dilo.


16.6.2008 Petr „Hanák“ Tomeček

FOTOGALERIE KURZU 4/2008 

zpět